Jan Řezáč: Laik chce vždy jen to, co viděl u konkurence
Jan Řezáč je konzultant webů. Tedy člověk, který sedí na straně klienta a děsí agentury, jež přicházejí prezentovat návrhy nových webových stránek. Od většiny webdesignerů se liší v několika věcech: bere pouze klienty, kteří to se svým webem myslí vážně, pracuje se špičkami v oboru a vydal první českou knihu o webdesignu.
Pokud s ním sedíte v kavárně, tak si vás během pěti minut rozhodně všimnou všichni hosté i obsluha. Jan se totiž neustále hlasitě směje. A stejně často rýpe do práce poloamatérů, agentur a do vysokoškolského vzdělávání (což už ale pozornost kavárenských hostů nevzbuzuje, protože jsou na to všichni zvyklí).
V jakém stavu je současný webdesign?
V současné chvíli v zásadě neexistuje žádné formální vzdělávání pro webdesignery. Pokud se chceš formálně vzdělávat ve webdesignu, potřebuješ letět do Londýna. Ve chvíli, kdy se staneš absolventem nějaké londýnské školy – což znamená, že si vezmeš dost velkou hypotéku a následně tam rok intenzivně studuješ – ti všechny londýnské agentury utrhnou ruce, abys pro ně dělala. Takže těch pár lidí, které spočítám na prstech, zůstalo – logicky – po studiu v Londýně. U nás nemáme žádnou vysokou školu, která by webdesign učila, a nemáme nic, podle čeho by se dalo učit. Navíc webdesign je tak mezioborový, že pokud už ho školy berou v úvahu, tak ho vyučují buď z ryze technického hlediska, což znamená, že mají dva tři odborné předměty, nebo z ryze uměleckého hlediska, kde se snaží aplikovat obecná pravidla grafického designu. Z čehož pak vznikají ty pěkné plakáty, mezi kterými můžeš klikat.
Jak by to tedy vypadalo, kdybys dával dohromady rozvrh ty?
Ve webdesignu jsou tři základní aspekty: business, technologie a grafický design. Mezi nimi se točí interakční design, branding, marketing atd. Problém s webdesignerem je, že nikdo není webdesigner. Nikdo není ten univerzální voják, který umí všechno, protože už je toho příliš mnoho.
PROHLÉDNOUT KNÍŽKU
Myslíš si, že jako odrazový můstek tvá kniha stačí?
I v České republice jsou dobří designeři, kteří to mají v oku i v ruce a umí doručit velmi dobrou práci. Je jich pár a jsou samozřejmě drazí. A všichni jsou to samouci. To znamená, že webdesign se můžeš naučit. Vždycky tam máš určitou řemeslnou složku a teoretickou složku. Teoretická část tě může posunout hodně dopředu, ale pak musíš mít také něco odpracováno.
Ty jsi samouk?
Ano, já jsem samouk. Jsem také magistr informatiky. A vůbec k ničemu mi to při práci není.
Ty těm vysokým školám děláš úplnou antikampaň.
Vůbec ne! Já mám vysoké školy rád. Vystudoval jsem Masarykovu univerzitu v Brně. Měli jsme se školou takovou domluvu – vzájemně jsme se neobtěžovali. Já jsem si mohl studovat webdesign a oni po mně jednou za čas chtěli, abych udělal nějakou tu zkoušku. Nejsem si jistý, jestli by školu nenahradil roční kurz analytického myšlení. Nicméně rozhodně změnila můj způsob myšlení. Zároveň ale nemám pocit, že bych ji chtěl vystudovat znovu.
Ve chvíli, kdy jsem studium dodělával, jsem věděl, že mě diplomka bude na ušlých zakázkách stát čtvrt milionu. Tak jsem prostě napsal diplomku a šel jsem dál.
Což mi připomíná, že jsi někde řekl, že web pod sto tisíc korun nemá smysl dělat.
Ono to souvisí se stavem webdesignu. Člověk má dvě možnosti: jít k těm profíkům a poskládat si skutečně hvězdný tým, který jeho web vezme a posune výsledek ještě o míle dál, než zadavatel vůbec na začátku očekával. V takovém případě zaplatí zákazník za web statisíce. Na druhé straně je pak zbytek trhu. Ten vám, pokud nemáte skutečné štěstí, doručí výrazně horší výsledky, než byste získali s webem postaveným na šabloně za 20 dolarů. Jestliže vám tu šablonu nějaký student trochu upraví, tak máte za deset tisíc korun web, který je řádově lepší než takový, který vám udělá průměrná česká agentura za šedesát či více.
No ale jak to mám poznat? Má cenu si brát například na malý osobní web takové profíky?
Ano a ne. Karel Novotný má taky “jen“ osobní web a najal si profíky. Jde jen o to, jaké očekáváš výsledky. Žádný dobrý web fakticky sám o sobě peníze nevydělává, vydělává je marketingová strategie, ujasněný brand apod. Super web je jen střípek celku.
Máš v referencích opravdu velké firmy. Kolik lidí dělá na takovém webu?
Prošel jsem si ve webdesignu kdeco, od kódování v html až po strategické přemýšlení nad projektem. Zcela realisticky ale potřebuji další lidi k tomu, abychom doručili kvalitní web. Netvářím se jako agentura. Já naopak většinou sedím na straně klienta a pomáhám mu vybrat vhodné dodavatele, zkontrolovat to, co agentury dodávají, a v zásadě klientům pomáhám s tou odbornou, nikoliv projektovou, částí.
Prostě pomáháš paní Novákové ze své knížky.
Ano.
Zajímavé, že paní Nováková je žena.
On to byl původně chlap. Když jsem se 19. února naštval a začal psát knihu, tak mi ten osudný e-mail napsal chlap. Kniha je o procesu, kterým prochází webdesigner ve chvíli, kdy přemýšlí nad webovým projektem. Vychází z reálných situací – přijde mi poptávka, musím ji odbavit, domluvit podmínky spolupráce a potřebuji projít dlouhým procesem, který mi přinese smysluplný výsledek. V knize popisuji jeden z přístupů k tvorbě webu a následně se na ten proces snažím dívat z jiného úhlu, což je pohled Maslowovy pyramidy webdesignu. Uvedu příklad – testovat můžete mnoho věcí, od toho, zda je web přístupný, až po to, zda přesvědčí k nákupu. Každé testování je trochu jiné a vyžaduje jiné prerekvizity.
Jenomže klienti většinou sami neví, co mají chtít.
Ano. Často přijde poptávka ve smyslu, že podnikáme v této oblasti, na webu chceme mít tohle a tohle, udělejte nám cenovou kalkulaci. Přičemž “tohle a tohle” byla většinou teoretická úvaha na téma: u našich konkurentů jsme něco našli a představovali bychom si to velmi podobně. A jinak je to celé zamlžené. Takže jim odepíšeš: „K tomu, abych vám mohl udělat kalkulaci, bych vás potřeboval poznat hlouběji.“ A oni se už nikdy neozvou. Ne proto, že by to nebyl dobrý přístup, ale proto, že jim mezitím přišlo pět cenových kalkulací. A oni už si vybírají mezi cenovými kalkulacemi od lidí, kteří jim pomohou dostat se do webového pekla rychleji.
PROHLÉDNOUT KNÍŽKU
Jak poznám, že se do toho pekla řítím?
V situaci, kdy se tě zeptám, co by sis tak představovala na svém webu, mi vyjmenuješ osmdesát různých věcí, co by sis tak představovala, že bys mohla mít na webu. Ale ty jsi laik v mém oboru, já jsem laik v tvém oboru, takže jsme oba dva v háji. Ovšem ve chvíli, kdy se tě zeptám, co je cílem tvého webu a jaké faktické výsledky potřebuješ, až bude web v provozu, dostanu mnohem zajímavější informace. Mnoho lidí si pod webem představí jen grafický návrh homepage. A nejsmutnější na tom je, že to není vina laiků. Ve spoustě případů dělají weby lidé, kteří nikdy nezískali relevatní zpětnou vazbu na svou práci.
Jak tedy poznám dobrého webdesignera?
Rozhodně se vyplatí se designera zeptat, jestli dělá uživatelský výzkum a zda své výstupy testuje. Jestli mi pomůže nakonfigurovat analytický nástroj, aby mi výsledky pomáhaly. Na druhou stranu webdesigner umí hrát jen s těmi kartami, které mu dá klient do ruky. A někdy ty karty nejsou moc slavné – časový tlak, nedostatek peněz, šílená technologická omezení, absence podkladů… Ale pokud takový projekt jako webdesigner vezmeš, tak je to tvůj problém.
Jak se ti kniha psala?
Měl jsem představu, že kniha je taková delší série blogpostů. Že když budu deset let blogovat, tak to dám pak jednoho dne dohromady a mám knihu. Psát blog v mém případě znamená, že mě něco napadne, dám dohromady dva tři odstavce, vyhodím to ven a lidi to buď zaujme, nebo nezaujme. U knihy nic takového není! Tady musíš vytvořit celek, který je vnitřně konzistentní, někam směřuje, posune člověka dále, a ještě to musí být napsáno čtivě.
S čím jsi měl největší problém?
Já jsem třeba zjistil, že lidé, kterým jsem dával knihu přečíst, ji nedočetli. Nebyla napsaná moc čtivě. Naštěstí jsme se dali dohromady s Janou Volencovou a zapracovali jsme spolu na stylu knihy. Kniha prostě není blog.
Jak dlouho jsi ji psal?
Dva a půl roku.
To jsi dopsal knihu a začátek už neplatil, ne?
Náš obor se vyvíjí spíš po technologické stránce. Teď například přijdou na trh hodinky od Apple, na kterých se můžeš nějakým omezeným způsobem pohybovat i na webu. Technologie půjdou neustále dopředu. Ale lidé nemají delší prsty, nemají jinou hlavu. Mají sociální vazby, nějak vnímají a zpracovávají vizuální informace, mají zažité zvyky, kterých se drží i na internetu. Jsou tady věci, na kterých můžeš následujících tisíc let stavět a ony se zas tak moc nezmění. Proto si dovolím v doporučené četbě, kterou uvádím na konci každé kapitoly, odkázat i na knihu, která je z roku 1960. Typografie funguje už přes 500 let.
Jsou věci, které nepodláhají ani technologiím, ani trendům. V knize není jediný řádek kódu nebo screenshot. A je to právě kvůli tomu, aby nezestárla. Takže i příklady jsou nadčasové.
Myslíš, že na všechno potřebuješ naprostého profesionála?
Ne. Hodně záleží na tom, jaký máš cíl a jaká jsou projektová omezení. Moje žena má neziskovku, která pomáhá ženám. Ve chvíli, kdy by jí celý web měl udělat profesionál, tak ji bude stát půl milionu. Takže se to snaží vyřešit sama pomocí několika služeb, které jsou dostupné zdarma nebo mají poměr cena/výkon v dostupných mezích. Není to ideální, ale je to levné.
Kdybys měl na tvorbu webu velmi malý rozpočet, na co bys určitě najal profíka?
Určitě na to, co lidé označují jako obsah, to znamená copywriting, fotky, videa, apod. Rozhodně na copywriting. Od copywritera bych chtěl, aby měl přesah do obsahové strategie a UX. Dobří copywriteři jsou na tom ale stejně jako dobří webdesigneři: je jich málo a jsou drazí.
Dobře, máme copywritera. Co dál?
Pak bych našel dobrou – ideálně responsivní – šablonu pro redakční systém typu WordPress a obsah do ní umístil. Ve chvíli, kdy najdeš malou agenturu, utratíš za web 10x tolik než s dobrou šablonou a dostaneš navíc i horší výsledek.
Takže na co nenaletět?
Problém je, že laik předpokládá, že potřebuje krásnou hlavní stránku a že jsou webdesigneři, kteří mu ji doručí. A tam to celé začíná. Takhle dělají weby i agentury, které mají obraty desítky milionů korun. To je na tom to nejzábavnější. To, že je něco dražší, neznamená, že je to kvalitnější. Často sedím na klientské straně a hodnotím návrhy agentur. Nikdy se nestalo, že by agentura přišla s tím, že udělá uživatelský výzkum, a pouze několik z nich nabídlo na konci uživatelské testování. Zato se snaží klientům zalíbit různými obchodními triky… třeba dopředu udělaným krásným grafickým návrhem hlavní strany.
To musí být strašný pocit, když přijdu ke klientovi prezentovat, a tam najednou sedí Řezáč.
Ano, to pro některé asi strašné je. Doporučuji všem, aby se připravili, že s mou knihou tam teď těch Řezáčů bude sedět víc. Ačkoliv asi nebudou mít zlaté prsteny.
Web ostrý jako břitva
Webdesign není jednoduchý, jen podceňovaný. A právě nadešel čas to změnit. Napsal jsem totiž první českou knihu o návrhu webu. Začínajícím webdesignerům ukáže cestu, zkušeným doplní mezery a zadavatelům ušetří statisíce za špatně navržený web nebo nesmyslný tendr. Zastavme perpetuum mobile na mizerné weby
I zkušenější webdesigner občas podlehne Dunning-Krugerovu efektu. Tedy „netuší, že netuší, že netuší“.
Zadavatelé omezí výběrové řízení na grafiku hlavní strany a výsledek hodnotí jako líbí/nelíbí.
Kniha Web ostrý jako břitva to změní. A pomůže oběma stranám najít společnou řeč.
