blog

Pláňata: Jak se přelom osmdesátých a devadesátých let (ne)dotkl jedné obyčejné rodiny

Bude euforie z přicházející revoluce stačit k tomu, aby v rodičích zadusila frustraci z nenaplněných snů, kterou si vylévají na svých dcerách?

Kniha Pláňata je nejnovější román etablované české spisovatelky Petry Dvořákové. Na kontě má knihy pro děti i dospělé, z nichž mnohé byly oceněny. Za Proměněné sny získala například cenu Magnesia Litera a kniha Julie mezi slovy byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Na našem blogu najdete recenze například na její loňskou knihu Zahrada, úspěšný román Sítě nebo příběh o nešťastné ženské duši Já jsem hlad. Mimochodem, podtitulek z recenze knihy Zahrada bych si mohla vypůjčit i k Pláňatům: „Rodinná idylka se nekoná”.

Co vlastně pláňata v názvu znamenají? Dvořáková v rozhovoru pro náš blog uvedla, že pláně může mít více významů. Může to být divoce rostoucí ovocný strom, ale říká se tak i jeho plodům. A někdy to může znamenat plané děti. A všechny tyto významy můžeme najít v knize Pláňata.

Román sleduje jednu obyčejnou rodinu žijící v obyčejné vesnici v přelomové době let 1985 až 1995. Stejně jako u Vran si pohled na celou rodinu a dobu tvoříme ze střípků myšlenek více členů rodiny. Tentokrát z pohledu dcery Pavlíny, matky Aleny a otce Jiřího. Ve vesnickém domě, různě zrekonstruovaném a dostavěném vlastními silami tak, aby se tam všichni vešli, s nimi bydlí ještě druhá dcera Jana a Aleniny rodiče.

Z knihy sálá dlouhodobá frustrace vyvolaná nenaplněnými sny, komplikovanými rodinnými vztahy a celkovou nespokojeností se životem. Frustrace, kterou si rodiče vybíjí na svých dcerách, Alena pak i na svých rodičích a sestře se synovci. V průběhu let se tu střídají pochyby, zda by se přeci jen neměli přidat do strany, aby se měli lépe, s euforií, že přišla revoluce a konečně budou svobodní, všechno bude lepší a jako na západě. Až k nepříjemnému vystřízlivění a uvědomění si, že dysfunkční rodinné vztahy nemohou být napraveny politickou změnou.

Čtěte také  Naše ztracená srdce: Celeste Ng nezklamala ani napotřetí

Dvořáková čerpala inspiraci ve svém dětství, ve vzpomínkách na dospívání v době revoluce plné nedostatku, strachu z Černobylu a možné války. Zároveň se v Pláňatech prolínají motivy z autorčiných předchozích knih, některé se tu jen mihnou, jiné jsou více rozvinuty. Ústřední postavou je Pavlína, jež všechny zmíněné strachy ztělesňuje. Zároveň si postupně začíná uvědomovat, že nechce být dál součástí rodiny, kde to sice všichni se všemi myslí dobře, ale jejich každodenní komunikace je plná neporozumění, komplexů a agrese. Může člověk prostě odejít a opustit tenhle malý svět?

Jak jsem zmínila výše, Pláňata hodně vychází i z předchozích knih Dvořákové, proto mi mnohdy přišlo, že už jsem to četla. A to nejen u ní, ale podobná témata bývají zpracována i u dalších českých autorek. I přes to se Pláňatům nedá upřít čtivost. Doporučuji je především všem čtenářkám a čtenářům, kteří v těchto přelomových letech vyrůstali stejně jako Pavlína s Janou a mohou se tak v některých situacích poznat. Zároveň knihu doporučuji těm, kteří nemají české autorky tolik načtené. A pokud už máte Pláňata přečtená a nemáte dramat jedné rodiny málo, zkuste například Petru Soukupovou.

Tereza Kreuselová

Tereza přispívá na martinusácký blog, aby své okolí tolik nezahlcovala vyprávěním o knihách, které si zaručeně musí přečíst. Miluje pozdní odpoledne s šálkem kávy a rozečtenou knihou. Nejčastěji má v ruce současnou beletrii, ale nebojí se ani klasiky nebo non-fiction. A jaké jsou její oblíbené? Neopouštěj mě, Svět podle Garpa, Anna Karenina nebo Malý život. A samozřejmě Mumini!

Příspěvky autora